Termín užívaný v generativní gramatice, jeho český ekvivalent je rozšířený projekční princip. V původním znění (jako doplnění a rozšíření projekčního principu; viz ✍Chomsky, 1981; ✍Chomsky, 1982; ✍Chomsky, 1986) jde o požadavek zajišťující, že věty mají subjekt. Jde o problém tematických rolí: zatímco objekty jsou vyžadovány lexikálními kategoriemi (tj. zejména slovesem), subjekt je technicky méně přímočaře spojen se slovesem; spíše s celou klauzí. Původně právě EPP požadoval ↗expletivum (tedy subjekt bez theta role) ve větách typu (1):

V tomto smyslu pak ✍Chomsky (1982) mluví o „rozšířeném“ principu: projekční princip vlastně jen „naplňuje“ tematickou strukturu lexikálních jednotek (tedy zejm. slovesa); toto „rozšířené“ pravidlo vlastně vůbec o theta rolích nepojednává. Jeho cílem je zajistit buď tematický subjekt, n. expletiva v pozici subjektu. V pozdější podobě, tj. v éře ↗MP, byl EPP (tedy požadavek, že každá věta musí mít subjekt) vyjádřen jako silný D‑rys na funkční kategorii T. Tento silný D‑rys může buď způsobit posun subjektu do Spec,TP, n. to, že se ve Spec,TP objeví expletivum (viz níže). ✍Rizzi (2006) reinterpretoval EPP jako manifestaci „kritéria subjektu“ (the subject criterion): ve vyšších „patrech“ funkčních projekcí klauze existuje jedna, v níž je ustaven vztah subjektu a predikátu, viz ✍Corver (2013). EPP prošel od svého původního pojetí řadou proměn, typických pro vývoj generativního pojetí syntaxe. V případě vývoje termínu EPP je užití jednak doslovné, ale v pozdějších fázích teorie mnohem víc „metonymické“.

V běžné podobě (viz možné interpretace v následujícím textu) a ve formulaci ↗MP – paralelně definovaný EPP najdeme i v ↗G&B – je EPP vnímán jako požadavek funkční kategorie T obsadit její pozici specifikátoru (Spec,TP) nějakým konstituentem (obvykle DP). Tento požadavek pak může být splněn buď posunem nějakého už se v derivaci objevivšího argumentu do Spec,TP – a pak mluvíme o interním sloučení (internal merge), n. – jak už ukázáno – jde o vsazení expletiva (tj. elementu, který přichází „mimo“ dosud prováděnou derivaci) do Spec,TP; v tomto případě mluvíme o externím sloučení (external merge), viz ✍Corver (2013). Požadavek mít subjekt (tedy obsazenou Spec,TP pozici) je výsadní požadavek klauzí a netýká se jiných kategorií (až do metonymických rozšíření EPP, viz dále).

✍Svenonius (2002) pozoruje, že v mnoha jaz. (viz např. ✍Gilligan, 1987) existují věty bez subjektu (např. č. Pršelo); pro ně už (minimálně) od ✍Jespersena (1937) existuje intuice, že i tyto věty mají nevyslovovaný subjekt. Taraldsenova generalizace (✍Taraldsen, 1980) postuluje v termínech generativní gramatiky, že morfologické vyjádření shody de facto licencuje nevyslovovaný subjekt. Od začátku 80. let se předpokládalo, že všechny jaz. musejí tak či onak splnit požadavek EPP: některé jaz. tím, že licencují pro. Jiné – jako např. čínština (a mnohé další východoasijské jaz.), která nemá bohatou morfologii (zejména neoznačuje subjekt‑predikátovou shodu), ale přesto dovoluje nulové subjekty – se staly pro generativní gramatiku prubířským kamenem; ✍Huang (1984), ✍Huang (1987) pak ukázal, že i takové jazyky lze analyzovat v systému ↗G&B.

✍McCloskey (1996) vznesl námitky k universalitě EPP, poukazuje na irské příklady (2a) (paralelní č. (2b) n. ruským (2c) diskutovaným Babbym v mnoha pracích, viz např. ✍Babby, 2009): u nich je sice možné postulovat nevyslovované expletivum, ale vzhledem k syntaxi irštiny je to neopodstatněné a zdá se dokonce, že expletivní subjekty jsou irštině zcela cizí:

✍Alexiadou(ová) & Anagnostopoulou(ová) (1998) argumentují, že irské příklady (2a) je možné analyzovat pomocí V‑posunu: V‑posun splňuje požadavek EPP, protože takové sloveso samo nese nominální rysy, které EPP vyžaduje. Jinou variantou posouvající význam původního principu „každá věta musí mít subjekt“ do jiné dimenze je Holmbergova idea stylistic fronting (posunutí elementu, které je vyžadované stylisticky) ve skandinávských jaz; viz ✍Holmberg (2000). Centrem návrhu je idea, že každá kategorie může za určitých podmínek fungovat jako expletivum (a tedy obsadit Spec,IP, v jeho termínech), přičemž podstatná není kategorie (n. syntaktické vlastnosti) daného posouvaného elementu, ale výhradně fakt, že je fonologicky neprázdný (tj. vyslovitelný). Jakkoli jde vlastně o vyplnění fonologického požadavku, Holmberg jednoznačně postuluje, že jde o požadavek syntaktický. Odtud pak najdeme v generativní literatuře mnoho dalších návrhů a „metonymického užití“ termínu EPP pro jiné než subjektové fráze. Typickým příkladem je např. ✍Sigurdsson (2010): EPP je v podstatě konglomerát dvou různých efektů, a to NP‑posunu na jedné straně a požadavku vyplnit levou hranu (jeho FLEE = the filled left edge effect) v termínech fázové teorie začátku 21. stol.

Tato specifická pojetí EPP ale poukazují k zásadnímu typologickému posunu: třeba na světě nejsou jenom jazyky s pro‑drop jednoho typu (jak bylo dovozováno z původní inkarnace EPP – buď má jaz. subjekt, n. vyslovované expletivum – anebo pro). ✍Kučerová (2014) diskutuje různé (klasicky definované) pro‑drop jazyky a ukazuje, že – jakkoli každý z nich má pro – ne každé pro je schopno splnit požadavky EPP.

Metonymickým rozšířením principu „obsaď Spec,IP/TP“ se EPP stalo všeobjímajícím EPP‑rysem s imperativem: „obsaď Spec dané projekce“, a to minimálně od ✍Chomského (1998), ✍Chomského (1999). V prvním kroku je EPP reinterpretován jako rys: T ve finitních klauzích má [EPP] rys a tento rys vyžaduje, aby derivace pokračovala k sloučení (merge) se Spec, v němž bude subjekt dané klauze. V další inkarnaci je [EPP] rys rozšířen i na jiné projekce, např. posun wh‑elementů do Spec,CP se děje díky rysům [EPP]: C projekce nese [EPP] rys, který vyžaduje sloučení se Spec této pozice – a její obsazení wh‑elementem. Zatímco v (3a) jde o klasický EPP (v tomto pojetí interpretovaný jako: vlož expletivum do Spec,TP a tím uspokoj [EPP] rys na T), v (3b) jde o uspokojení [EPP] rysu na C. Pokud přistoupíme (viz ✍Landau, 2002) na to, že from v (3b) je komplementizér, pak there v této větě je vloženo, aby uspokojilo [EPP] rys C. Jinými slovy: [EPP] rys hlavy H vyžaduje, aby H měla specifikátor, jehož obsazení je schopno uspokojit daný rys H (výklad podle ✍Radforda, 2004:197).

Ustoupíme‑li od tohoto metonymického rozšíření ideje EPP zpátky k základům EPP, najdeme relativně velké množství návrhů, jak EPP vysvětlit pomocí (tehdy) platných pravidel. ✍Fukui & Speas (1986) navrhují reinterpretovat EPP jako požadavek pádu: každý element, jenž je schopen udělit pád, pád musí udělit. Tak se dá vysvětlit negramatičnost (4b): Infl – element, který je schopen udělit pád: nominativ – nemá, komu by tento pád udělil:

Existují ale případy, v nichž je nezávisle na sobě vyloučeno jak vysvětlení pomocí pádu, tak pomocí theta role, a přesto se expletivum musí v daném případě objevit. Takovým případem jsou infinitivní komplementy jména belief (✍Bošković, 1997). Jména nemusejí mít pádový rys, který by potřebovala udělit (jako v případě belief). Tedy infinitiv nemusí mít subjekt, protože v tomto případě není žádný element, jenž by potřeboval pád udělit. To, že negramatičnost není způsobena nedostatkem elementu, jemuž by bylo lze pád udělit, dokazuje negramatičnost příkladu (5b). V něm je k dispozici element, jemuž by pád udělen být mohl, a přesto je příklad negramatický; tedy pád není viníkem negramatičnosti této struktury. Z toho se dedukuje, že negramatičnost (5a) spočívá v EPP, tedy faktu, že infinitivní klauze postrádá subjekt:

✍Epstein & Seely (1999) argumentují – podobně jako ✍Fukui & Speas (1986) před nimi –, že v těchto případech není EPP vyžadováno, protože nejde o cyklický A‑posun. Technicky: A‑posun vytváří ↗řetěz, definovaný (podle ✍Chomského, 1995) jako sada výskytů elementu rozlišených jeden od druhého v termínech vztahu sester. Problém pak je s prostředními projekcemi (intermediate projections): syntaktické operace se nemohou zaměřovat na prostřední projekce.

Existují i důvody domnívat se, že i v ECM konstrukcích (viz ↗exceptional case marking) se subjekt vnořené infinitivní klauze posouvá do „prostřední“ pozice (6c): tedy ne úplně do maticové klauze – jako v (6a), ale subjekt nezůstává ani uvnitř vnořené infinitivní klauze, jako v (6b). V tomto smyslu pak i příklady s ECM dokazují existenci (původní formulace) EPP. Původní příklady uvádí z ✍Kayne (1985), reinterpretovány ✍Johnsonem (1991) a citovány z ✍Lasnika (2003):

V (6a) se John, subjekt vnořené infinitivní klauze, posouvá do maticové klauze. (6c) je akceptovatelnou alternativou k (6a): John se posunul z původní pozice, ale pravděpodobně ne úplně do Spec,Agr_O, pozice předpokládané v (6a), ale do nějaké pozice níže v infinitivní klauzi – předpokládané EPP pozice.

✍Merchant (2001) ukazuje, že porušení EPP může být „napraveno“ elipsami – a dochází k závěru, že EPP je vlastně požadavek zkontrolovat silné rysy, aby nedošlo k porušení PF (podobně jako ✍Chomsky, 1995).

Z pohledu české tradice jsou problematické věty typu Pršelo; Petrovi se zdálo, že…; Chce se mi spát aj., tj. klasické gebauerovské věty bezsubjektové. Z hlediska generativního pojetí mají tyto věty expletivní subjekt právě díky EPP; v tomto smyslu viz ✍Kučerová (2014) pro návrhy, jak může být EPP uspokojeno jinými než „klasickými“ způsoby. Přistoupíme‑li totiž k tvrzení, že existují skutečně bezsubjektové jazyky (nebo minimálně bezsubjektové konstrukce), znamená to obrovské teoretické problémy; EPP je totiž doposud vnímáno jako universálie.

Dalšími problematickými případy jsou přísloví typu S poctivostí nejdál dojdeš, nebo paralelní anglické You can lead a horse to water, but you can't make him drink ‘Můžeš přivést koně k vodě, ale nemůžeš ho donutit, aby se napil’. Podle některých teorií by k očekávané interpretaci jako přísloví bylo zapotřebí, aby dané věty byly skutečně bezsubjektové, ačkoli sloveso ukazuje phi rysy, resp. ve větě je i subjekt. V generativní tradici nejsou tyto případy uspokojivě vyřešeny. Obvyklý je odkaz na PRO_arb, tedy na nevyslovené – a nekontrolované – zájmeno v pozici subjektu, které zajistí shodu a na druhé straně zajistí i jeho „arbitrární interpretaci“ (✍Chomsky, 1981). Obecně pojednává o takovýchto subjektech ✍Stowel (1981) a zajímavá pozorování v italštině přidává ✍Cinque (1988); jakkoli se zdá, že ucelená teorie o takovýchto subjektech v generativní tradici stále chybí.